(1) Skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku
nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné
příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení
soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení
došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost
důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a
to
za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel
ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle
§ 118a odst. 1 až 3;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle
§ 119a odst. 1;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně.